O kousek blíž

O pocitu nepotřebnosti, oholené hlavě i křehkosti.

S Eliškou Monsportovou, umělkyní, rytečkou, multidisciplinární designérkou a milovnicí řemesla, si povídám třeba o tom, jak se jí smáli, že nemá duši, protože je zrzavá, proč se jí dělá nevolno, když si představí hladkou plochu a jak vyjádřila blízké osobě podporu tím, že si oholila hlavu, nebo i o tom, jak čerpá z oblohy, o partnerském respektu, když přijde múza a proč přestala úplně skicovat, a jak si v sobě dělá z velkého zmatku menší zmatek a ještě nedávno si připadala, že je nepotřebná a bylo jí z toho hodně smutno.

O prostoru pro sebe, barvách i dvouletém nevyspání.

S Bárou z Nikolajky, ilustrátorkou, malířkou a lektorkou krasopísma, si povídám třeba o tom, jak se nedokázala zastavit a jela dva světy, proč jsou věci v šuplíku ti správní posouvači a jak je vichřice a ticho ji ruší, nebo i o tom, proč je mít sebevědomí v rukou každýho, jak už si stojí za tím, co dělá a jak se už nebojí přiznat, že aby si mohla dát víc prostoru jako umělec, potřebuje proto mít podmínky a k tomu potřebuje peníze.

O vánočním čase, (ne)tradicích i opravdovosti.

S Petrou Burianovou, vítězkou soutěže Peče celá země, sběratelkou pekařského dědictví v pořadu Pečení na neděli a autorkou knih Cesta z těsta a Jihomoravský krajáč, si povídám třeba o tom, jak je štěstí prosmát se životem, proč krása neexistuje a jaký je rozdíl mezi tím být mámou v devatenácti a ve čtyřiceti letech, nebo jak pátrá po vzácné obyčejnosti, o klidu, vánočních (ne)tradicích i odporu k soutěžení, a taky proč se neumí bavit a jak je pro ni těžké být sama sebou, protože až teď má prostor na to zjistit, kdo opravdu je.

O (ne)plýtvání, udržitelném podnikání i pletení.

S Lenkou Vackovou, záchranářkou přebytkových věcí, módní návrhářkou na odpočinku a v posledních letech hlavně zakladatelkou Textile Mountain, prvního obchodu s přebytkovou textilní metráží a galanterií, si povídám třeba o tom, jak jí v jednu chvíli přestalo dávat smysl vyrábět, jak jí v Dánsku doslova živily kontejnery a proč má husí kůži, když se řekne fashion week, nebo i o tom, jak si už rok plete svetr, učí se připouštět si chyby a na dlouhou pouť vyrazila se svým tátou, nebo jak (ne)snáší světla reflektorů a proč jí koronavirus dal do ruky klid a jednu skvělou záminku.

O útěku z Afghánistánu, společenské nenávisti i radosti být spolu.

S Fatimou Rahimi, novinářkou afghánského původu, si povídám třeba o tom, jak se nemůže zbavit pocitu, že všechno špatně dopadne, jak ji k fotbalu přivedla válka a proč její tlumočení uprchlickým táborem jen tak neskončilo, nebo i o velkém paradoxu integrace, společenské nenávisti i novinařině jako mužském světě, a proč se někdy z afghánských děvčat na chvíli stávají chlapci a jak je podle ní největší radost možnost být spolu, sedět u jednoho stolu a povídat si.