<p>Příběh o cestě, která začala náhlým úrazem a ztrátou vlastní dcery. Alena otevřeně mluví o tom, jaké to bylo – jak se v tom člověk ocitne, co všechno se v něm děje a jak si hledá svůj způsob, jak tím projít. Sdílí momenty, kdy potřebovala zpomalit a vzít si čas jen pro sebe, aby ten obrovský smutek mohla vůbec unést a postupně s ním být.</p><p>Vypráví o rozhodnutích, která si s rodinou vzali do vlastních rukou: o tom, jak si vytvořili prostor pro osobní rozloučení, jak chtěli, aby obřad vypadal jinak, než bývá obvyklé, a jak dceru dochovali doma, protože jim to přišlo pravdivé a blízké. Ukazuje, že truchlení nemusí mít jeden správný tvar a že možná stojí za to hledat si vlastní rytmus, vlastní rituály a vlastní cestu, i když je nejistá a pomalá.</p><p>Rozhovor je hluboký a zároveň náročný – dotýká se míst, která jsou pro mnoho lidí citlivá. Pokud se do něj pustíte, udělejte to v čase a prostoru, kde na to máte kapacitu, protože tohle téma je opravdu těžké.</p>
