HOSTCAST

Žádný jiný živočich vedle člověka si neuvědomuje vlastní smrtelnost. V osmnáctém století se začal měnit způsob, jak na smrtelnost pohlížíme, a dnes „jsme [pozornost plně] přesunuli k hledání způsobu, jak zůstat naživu a jak uchovat svůj posmrtný odkaz,“ píše ve své knize Proč umíráme?, která nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Host, Venki Ramakrishnan, americký a britský biolog indického původu. Jak se tedy dnes loučíme se světem? Proč navzdory transparenci umírání, kterou zajistila věda, stoupá strach ze smrti? Jak si vůbec smrt představujeme a co pro nás znamená? Dokážeme ještě truchlit a snášet utrpení?O tom a dalším v předvánoční Kovárně s novinářkou, publicistkou a moderátorkou, Alenou Scheinostovou, mj. editorkou sborníku Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích, který letos vydal domácí hospic Cesta domů. A s doktorem Adamem Houskou, vedoucím lékařem v Podpůrném a paliativním týmu pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a výzkumníkem a učitelem na 3. Lékařské fakultě. Výběr literatury k tématuJeffrey Bishop: The Anticipatory Corpse: Medicine, Power, and the Care of the DyingNorbert Elias: Loneliness of the DyingSigmund Freud: Trauer und MelancholieElisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umíráníJonathan Lear: Imaginign the End. Mourning and Ethical LifeAlena Scheinostová (vyd.): Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicíchVenki Ramakrishnan: Proč umíráme?. Nová věda o stárnutí a hledání nesmrtelnosti

„Analogové automaty jsou už sto let stejné, čtyřikrát blesk, čtyři černobílé portrétní snímky… Ve své době to byl výkřik moderní technologie.“ Reportáž o symbióze psaní, pohybu po městě, vysedávání po kavárnách a doplňování vývojky i o tom, jak analogová technologie pomáhá zůstat přítomným ve virtualizujícím se světě.Reportáž z listopadového čísla je právě teď k poslechu.Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spoluvězeňkyně, kterým se podařilo zaznamenat řadu jejích vězeňských přednášek, jí neřekly jinak než „Růženko“. „Hradem“ jim přitom tehdy byla jedna z nejstrašnějších socialistických věznic – ta pardubická. Vězeňský příběh teoretičky a historičky umění i divadelní kritičky Růženy Vackové (1901–1982) začal ještě v protektorátním Československu. Komunisty si pak svým jasným uvažováním a pevným jednáním znelíbila už před převratem: v roce 1951 byla odsouzena „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let. Odseděla jich skoro šestnáct. V úvaze „Sokrates, vychovatel národa“ z roku 1939 píše: „,Člověk je dobrý, avšak špatně myslí a pak špatně jedná‘ – tak se dá opsat základní postoj Sokratovy výchovy a jeho mravní optimism … Sokrates právě proti moralistům postihl, že je příliš málo a může být až zlem chtíti pouze libovolné a zdánlivé dobro. Dobro je nutno nejprve poznat.“O tom, jak těžké je dobro poznat a ještě těžší ho konat, o laskavosti i tvrdosti ve výchově, o daru přednášet i mravním postoji v nesvobodě jsme během simulovaného bytového semináře v historicky revolučním týdnu diskutovali s profesorem Josefem Vojvodíkem, teoretikem a historikem umění a literatury, a s hosty vršovického Vzletu při živém natáčení osmé Kovárny.Děkujeme docentce Sylvě Fischerové, která nakonec nemohla přijít osobně debatovat, za materiály ke společnému čtení, LuciiTrmíkové a divadelnímu spolku JEDL za inspirativní inscenaci „Ženy, držte huby!“, a především profesoru Josefu Vojvodíkovi i všem účastníkům semináře za diskusi a Vzletu za skvělé zázemí.(Seznam literatury doplníme ke každému dílu Kovárny k začátku Nového roku. Děkujeme, že nás posloucháte!)

„Paměť selhává, mozky mlží a vynechávají, slova se ztrácejí, dokumentace mnohdy spíš mate. Je to vlastně fantastické, tahle dyna­mika mizení, matného vynořování, tušení, domýšlení… „To jsou slova básníka a germanisty Pavla Novotného, které pronáší v rozhovoru pro aktuální číslo časopisu Host. Promlouvá v něm o své pentalogii, která zahrnuje básnické sbírky Zápisky z garsonky, Dědek, Procedura, prózu Babička a aktuální a završující básnickou sbírku Mistr. Novotný v ní ohledává svět svého dětství a dospívání napnutý mezi panelákovou garsonkou v Liberci, kterou obýval se svou rozbolavělou máti a jejími poničenými koleny a kyčlemi, a žulovou vilu osídlenou dvojicí svérázných prarodičů – invazivní babičkou a zaťatým, supícím dědkem. Mistrem z názvu aktuální sbírky je pak autorův otec, výtvarník Pavel Novotný st., který od rodiny záhy odešel azemřel, když bylo jeho synovi 12 let. Pátým hrdinou autobiografického cyklu je pak autor sám, umanutě bádající a ztrácejí se v onom bermudském rodinném pětiúhelníku.O Novotného pentalogii diskutují literární komparatistka BlankaČinátlová, básník Radek Fridrich a literární historik a kritik Martin Lukáš.

Napůl indiánka, napůl Hóra Karpó, s mimikry básnířky Jitky Bret Srbové, povstává z šumu a barev podzimního listí, obvykle v botanických zahradách a sklenících, tentokrát Na Slupi. Staví si přechodné domy z citoslovcí, ve kterých rozmlouvá se šneky, ptáky a veverkami, dumá, jak porodit dítě, ale ne vlastnosti, předvídá budoucnost z dešťových kapek a občas si bujaře zamíchá světadíly. Švy mezi vteřinami pašuje přímluvy za malé věci a bytosti, o které něžně pečuje a které obětavě chrání před zlem, co nemizí ze světa, protože nechutná hořce jako maklura, ale jako čokoláda.Fascinace – reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.