Dobývání evropské pevnosti

Pětadvacátý a poslední díl vzpomínek českého exvelvyslance při EU v Bruselu Josefa Kreutera stylově popisuje vyvrcholení mnohaletého snažení – summit EU v Kodani, na kterém si v prosinci 2002 deset zemí vstupujících do Evropské unie vyjednalo definitivní podmínky svého budoucího členství. Kreuter plasticky vykresluje atmosféru tohoto finále, jeho peripetie a zákruty. Přesně vystihuje složitost jednání mezi 15 stávajícími členskými státy, které se musely napřed dohodnout mezi sebou, než přikročily k bilaterálním kolům s jednotlivými kandidáty, ale také rivalitu mezi vstupujícími státy, které se ani nepokoušely táhnout za jeden provaz.

Život špičkových diplomatů je vždy těžký, protože musí hájit, tlumočit a interpretovat názory politiků, s nimiž ne vždy souhlasí a které podle nich ne vždy souzní se zájmy země. Pěkným příkladem takové frustrace je vyprávění Josefa Kreutera o dvou nejožehavějších tématech poslední fáze rozhovorů o vstupu ČR do EU, totiž výstavbě jaderné elektrárny Temelín a sporu o platnost poválečných Benešových dekretů, na jejichž základě byla z Československa vyhnána většina sudetských Němců.

Během roku 2001 se cílová rovinka rozhovorů o vstupu do EU blížila a zase vzdalovala. Rodily se chvíle, kdy předsedající členské země navrhovaly například uzavřít jednání pouze s Estonskem, Slovinskem a Kyprem; jindy zase uvažovaly, že by mohly pokročit pouze s jednou ze středoevropských zemí, nejspíše s Maďarskem. Nad Polskem dělaly stále častěji kříž. Jednání poznamenávala únava, jisté podráždění, a to na obou stranách. Josef Kreuter přisuzuje pomalý a složitý český postup nejen zlé vůli Rakušanů, kteří se opravdu opřeli do odporu vůči Temelínu i o zpochybňování platnosti Benešových dekretů, ale také české politické reprezentace. Politika ČSSD vedla k návratu „starých struktur“ a částečně i starých pořádků. ODS však nebyla ozdravnou variantou, už pro svůj euroskepticismus a prorůstání s byznysem.

Josef Kreuter v této kapitole líčí klíčové období českého vyjednávání o vstupu Česka do EU, kdy už nešlo o to, zda k rozšíření Unie dojde, ale za jakých podmínek pro tu kterou zemi. České straně její ambice významně komplikovalo Rakousko, a to jak neustálým otevíráním otázky Benešových dekretů a nesmyslnými požadavky na jejich „zrušení“, tak úporným bojem proti spuštění jaderné elektrárny v Temelíně, což byla zejména úlitba domácímu rakouskému veřejnému mínění. Problémy měla česká strana také v dalších klíčových vyjednávacích kapitolách.

Vzpomínky na jaro 2000, kdy Josef Kreuter po takřka sedmi letech ukončil své působení v úřadu českého velvyslance při EU, ho podněcují k bilancování a k nadčasovým úvahám o evropské integraci, jejím místě a smyslu v širší světové politice. Kreuter více než dosud dává události do kontextu, všímá si souvislostí a spojnic; mimo jiné se dvakrát jako o zásadní události zmiňuje o zvolení a posléze inauguraci Vladimira Putina ruským prezidentem. Poukazuje na nedostatky v konstrukci EU a odhaluje myšlení a taktiku členských zemí, zejména vůči budoucím novým členům, a budování pozic pro rozšířenou unii, které se všichni báli, ale jako historické nutnosti už jí nemohli vzdorovat. V obou případech mu daly události dalších desetiletí za pravdu.