44 - O syndromu věčného pacienta

Zraněné koleno nestačilo. Abych se konečně zastavila, musela jsem: - spadnout z motorky - pobouchat si hlavu - navštívit indickou nemocnici To už člověka donutí zamyslet se nad tím, jestli v té pozici pacienta podvědomě nenachází nějaké skryté potěšení. Jestli se tam náhodou nevrací nějak prapodivně dobrovolně. Otázka je celkem jasná: Co si dovolím, POUZE když jsem nemocná/zraněná? Neboli - jak jsem na tom se stanovováním hranic, říkáním si o pomoc a s přijímáním lásky a péče, pokud NEJSEM zrovna v zuboženém stavu? Je to pro mě přístupné? Nebo k tomu POTŘEBUJU být pacient? Pojďme to spolu rozbalit. Zaposlouchej se a zkus si to se mnou. Máš samozřejmě povolení kdykoli usnout :) A hlavně být plně a kompletně sebou, tak jak jsi, tady a teď. OM MANI PEME HUNG ivu . MOHLO BY TĚ ZAJÍMAT: Série o autismu Intuitivní a holistické konzultace Studium HOLISTIKA Z HIMÁLAJÍ Novinková skupinka na Signalu Kontakt