Dobrodružství poznávání

Ukázka z knihy Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, kapitola Pětačtyřicátý. Kniha je záznamem fiktivního rozhovoru vypravěče s mladou ženou Lucií, kteří náhodou tráví současně dovolenou na pobřeží Jaderského moře na severu Jugoslávie. Lucie otevřeně vyslovuje svoji nespokojenost se situací ve svém domově – v Československu zasaženém normalizací; váhá, zda se má z dovolené vrátit do šedivé reality všedního života do Prahy nebo zda má emigrovat. Vypravěč (s nímž se autor ztotožňuje) žije v exilu v Paříži a vzhledem k přístupu ke svobodným informacím bez cenzury a také díky svému vyššímu věku má větší přehled o historii. Místo jednoznačné odpovědi, která by pomohla vyřešit její dilema, proto Lucii nabídne, že jí bude každý večer vysvětlovat svůj pohled nejen na dějiny Československa, ale i komunismu v Sovětském svazu a v ostatních státech východního bloku.

Stačí pár minut na sociálních sítích a člověk může snadno nabýt dojmu, že zdravý rozum už patří mezi ohrožené druhy. Otevřete komentáře pod nějakým virálním videem, přečtete si několik sebejistých výkřiků bez důkazů, pár konspiračních poznámek, několik rozhořčených reakcí — a najednou to vypadá, jako by většina společnosti ztratila schopnost přemýšlet. Jenže právě tady je háček: sociální sítě nám neukazují svět takový, jaký skutečně je. Ukazují nám hlavně to, co je nejhlasitější, nejvýbušnější a nejvíc schopné vyvolat reakci.V běžném životě přitom většina lidí nepůsobí jako v internetových diskusích. Lidé chodí do práce, starají se o děti, řeší účty, pomáhají sousedům, občas se spletou, občas něco nevědí, ale většinou nejsou permanentně naštvaní ani připravení vyhlásit informační válku kvůli každému titulku. Online prostředí však tenhle obyčejný, tichý a v zásadě normální svět téměř neukazuje. Místo něj zvýrazňuje hlavně extrémy. To je důležité pochopit: když scrollujeme feedem, nevidíme průměr společnosti. Vidíme výkyvy. Vidíme ty, kdo reagují okamžitě, hlasitě a bez rozmyslu. Vidíme ty, kdo sdílejí dřív, než ověřují. Vidíme ty, kdo považují každou otázku po zdroji za útok a každý nesouhlas za důkaz spiknutí. Právě takové projevy jsou totiž pro platformy nejcennější — ne proto, že by byly pravdivé nebo rozumné, ale protože vytvářejí aktivitu. Sociální sítě nejsou neutrálním oknem do reality. Jsou to třídicí stroje. Nevybírají obsah podle toho, co je nejpravdivější nebo nejužitečnější, ale podle toho, co nejspíš vyvolá reakci. A reakce může mít mnoho podob: souhlas, pobouření, výsměch, strach, hádku nebo paniku. Pro algoritmus je v zásadě jedno, jestli příspěvek člověka obohatil, nebo rozčílil. Důležité je, že uživatelé sítě klikli, komentovali, sdíleli a zanechali stopu. Více se dozvíte v článku na našem blogu nebo na německém webu MIMIKAMA, kde jsme našli inspiraci k této epizodě. Voice: TopMediaAi Music 1: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/oliver-massa/livin-easy | License code: KLXEOSV5NJHML0TM Music 2: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/abbynoise/move | License code: JBYN0EL8ABZAQFSH Music 3: Uppbeat: https://uppbeat.io/t/hybridas/funky-smoothie | License code: WQTCDG0ISAGBYEQO

Ukázka z knihy Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme (v originále The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers) Daniela L. Schactera. Předkládá v ní sedm problematických faktorů paměti: zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání. Daniel Lawrence Schacter (narozen 17. června 1952) je americký psycholog. Je profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zaměřuje na psychologické a biologické aspekty lidské paměti a amnézie, se zvláštním důrazem na rozlišení mezi vědomými a nevědomými formami paměti a v poslední době na mozkové mechanismy paměti a zkreslení mozku a na paměť a simulaci budoucnosti. Schacter získal bakalářský titul na University of North Carolina at Chapel Hill v roce 1974, magisterský a doktorský titul na University of Toronto v roce 1977 a 1981. Jeho doktorskou práci vedl Endel Tulving. V roce 1978 působil jako hostující výzkumný pracovník na katedře experimentální psychologie Oxfordské univerzity. Zabýval se také vlivem stárnutí na paměť. Profesor Schacter ve svém výzkumu využívá jak kognitivní testy, tak zobrazovací techniky mozku, jako je pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance. Schacter napsal tři knihy, vydal sedm svazků a publikoval více než 200 vědeckých článků a kapitol. Mezi jeho knihy patří např: Searching for Memory: The Brain, the Mind, and the Past (1996); Forgotten ideas, neglected pioneers: Richard Semon and the story of memory (2001); [1] The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers (2001). Kromě svých knih Schacter pravidelně publikuje ve vědeckých časopisech. Mezi témata, kterými se zabýval, patří např: Alzheimerova choroba, neurověda paměti, age-related memory effects, otázky spojené s falešnou pamětí, paměť a simulace. V roce 2012 v rozhovoru pro časopis American Psychologist uvedl, že náš mozek je jako stroj času, přesněji řečeno funguje jako simulátor virtuální reality.

Případ francouzského muže, který žil téměř běžný život i přes extrémní poškození mozku, patří k nejpozoruhodnějším medicínským záhadám posledních desetiletí. Tento příběh, popsaný v článku na ScienceAlert, zásadně zpochybňuje naše dosavadní představy o tom, co je vědomí a kde v mozku vlastně vzniká. Celý článek naleznete na blogu Dobrodružství poznávání. Zdroj: ScienceAlert | Iniciativa Sníh Voice: TopMediaAI Music from Uppbeat | License code: KIIBQTALJF7SDJUL

Ukázky z knihy "Jako Červenej Karkulák" Dopisy z vězení jednoho z předních disidentů v letech 1968 až 1989. Rudolf Battěk byl za svou kritiku normalizačního režimu poprvé uvězněn už v září 1969. Celkem strávil ve vězení devět let. Kdo vezme do ruky knihu Jako červenej Karkulák s podtitulem Dopisy z vězení, kterou vydalo nakladatelství Gallery v roce 2002, dozví se o životním zaměření Rudolfa Battěka to nejdůležitější: koncem války se zapojuje do protinacistického odboje. V padesátých letech odmítá za komunistického režimu zúčastnit se parlamentních voleb. Následuje postih v zaměstnání. Jako zámečník-údržbář v SONP Kladno Poldi začíná pak soukromě provádět sociologický výzkum malých pracovních skupin. Výzkum je později kladně posouzen Sociologickým ústavem Československé Akademie věd a Battěk v něm v roce 1965 nastupuje jako odborný pracovník. Od počátku šedesátých let sleduje politický vývoj v zemi, který v Pražském jaru začíná zdůrazňovat svébytnost české kulturní a politické tradice. V březnu 1968 spoluzakládá Klub angažovaných nestraníků (KAN). Je kooptován do tehdejší České národní rady. Ani po vstupu sovětských vojsk neustává ve své nonkonformní činnosti. V květnu 1969 píše otevřený dopis poslancům ČNR, po němž následuje v září další s peticí Deset bodů. Dokument podepsali Václav Havel, Ludvík Vaculík a další. Battěk se stává nekonformním, protestujícím občanem. A to se v zemi okupované sovětskými vojsky a prosovětsky orientovanou vládou netrpí: následuje třináctiměsíční vazba, pak propuštění bez soudu. Propuštění ze zaměstnání přichází vzápětí. V roce 1971 je opět zatčen. Tentokráte za organizování celostátní letákové akce před parlamentními volbami. Ve vazbě tráví 11 měsíců. Následuje soud a nonkonformista Battěk je odsouzen na tři půl roku za podvracení republiky. Po propuštění pracuje jako čistič výloh. Mezi prvními podepisuje koncem roku 1976 Chartu 77; v roce 1978 spoluzakládá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a Hnutí nezávislých socialistů. V roce 1980 se stává mluvčím Charty 77. Opět následuje zatčení. Battěk je falešně obviněn z napadení veřejného činitele, dodatečně obviněn také z podvracení republiky a v červenci r. 1981 odsouzen na sedm a půl roku do vězení. Byl to jeden z nejvyšších trestů, který kdo z nekonformních občanů za husákovské normalizační éry dostal. Po odvolání byl trest zmírněn na dobu pěti a půl roku. Koncem roku 1985 byl propuštěn. Pokračuje však v opoziční aktivitě a v roce 1988 spoluzakládá Hnutí za občanskou svobodu (HOS). V památném listopadu 1989 se účastní založení Občanského fóra; následně je zvolen poslancem Federálního shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1990 se stává předsedou Sněmovny lidu. V oficiální politice nezůstává však dlouho. Již v roce 1992 odchází z parlamentní funkce a působí jako politický publicista.