<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir"><u> ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠</u></a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0"><u>⁠⁠⁠</u></a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir"><u> ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p><em>„Tourette není jenom o ticích. U mě teď vládne hlavně OCD a úzkosti,“</em> říká Daniela Šindelářová. Její matka Daniela Zoulová se v knize <em>Žijeme s Touretteovým syndromem: Zpověď matky a vzpomínky dcery </em>vrací<em> </em>k tomu, jaké bylo vychovávat dítě, které se začalo odlišovat už ve školce a jak těžké je dívat se na bolest, kterou za něj nemůžete nést. <em>„Když tomu dítěti nedokážete pomoct, vždycky říkáte, že byste to radši měl sám,“</em> říká Zoulová. V rozhovoru mluví o bezmoci, vině, strachu i o okamžiku, kdy si poprvé připustila, že její dcera bude možná vždycky jiná. Daniela popisuje, že tiky se dají zadržovat jen do určité chvíle.<em> „Zadržím to co nejvíc, pak jsem někde sama a vypukne to,“</em> říká a přirovnává to k tomu, jako když se člověk dlouho drží pod vodou a pak se musí nadechnout. Ještě těžší než tiky jsou pro ni ale nutkavé myšlenky. <em>„Udělej to, nebo umřou rodiče,“</em> popisuje věty, které jí naskakují v hlavě a nutí ji opakovat stejné úkony, kontrolovat, volat domů a znovu se ujišťovat, že jsou její blízcí v pořádku. <em>„To mě nejvíc omezuje život,“</em> říká o obsesích a kompulzích, které ji provázejí dodnes. Dětství pro ni bylo spojené i se šikanou. Spolužáci napodobovali její tiky, vulgárně jí nadávali, vyhazovali jí věci do koše a dávali jí facky.<em> „Celá třída byla proti mně,“ </em>vzpomíná Daniela. Její máma dodává, že nejtěžší nebyl samotný Touretteův syndrom, ale reakce okolí. Zvlášť bolestivé pro ni bylo, když pomoc nepřicházela ani od dospělých. <em>„Chodila jsem ze školy fakt s brekem,“ </em>popisuje schůzky s učiteli, kteří podle ní problémy zlehčovali a její dceři podsouvali, že je nevychovaná nebo rozmazlená. Zlom přišel kolem dvanáctého roku, kdy měla Daniela podle své mámy „v hlavě jenom smrt“ a rodina se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. <em>„Hrozně jsem chtěla do léčebny jet, aby mi pomohla a prosila jsem o pomoc. Ale zase ten můj blok v hlavě mi to nedovolil,“ </em>říká Daniela. Rodiče tehdy rozhodli za ni. Dnes o tom mluví o vděčnosti. <em>„Kdyby nerozhodli za mě, tak tady třeba už nemusím být,“</em> říká. Obě dnes mluví otevřeně i proto, aby podobné děti a jejich rodiče nebyli sami. <em>„Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění,“</em> říká Zoulová. A Daniela dodává, že za psychické potíže se člověk nemá stydět.<em> „Někdo má problém s rukou, tak jde k doktorovi, někdo má s hlavou, tak jde prostě k psychiatrovi.“</em> Jak vypadá Touretteův syndrom, když už navenek skoro není vidět, ale uvnitř člověka dál probíhá boj? Co prožívá matka, která ví, že svoje dítě nemůže zachránit před vším? A proč není psychiatrická léčebna selháním, ale začátkem pomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.</p><p><br></p>