Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé  rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou výjimečně vydáváme v pátek. Reagujeme tak na oznámení Andreje Babiše, že se trvale vzdá Agrofertu - kroku, který může změnit podobu jeho střetu zájmů i situaci budoucí vlády. Rozhovor byl natáčen ještě před tímto oznámením a Kyselovy úvahy o tom, co střet zájmů znamená pro premiéra i pro stát, tím získávají nový kontext: ne proto, že by přestaly platit, ale protože ukazují, jak dlouhodobé, hluboké a obtížně řešitelné tohle téma je. „Možná bojujeme o důvěru v instituce a jestli i o budoucnost demokracie, to se teprve uvidí,“ říká Jan Kysela, když sleduje rodící se vládu Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Připomíná, že demokracie je „metoda s otevřeným koncem“ a problém nastává ve chvíli, kdy držitelé moci začnou přemýšlet o tom, že by to tak nechtěli, protože by po nich mohli přijít jejich konkurenti. Mluví o rozkolísané důvěře veřejnosti, o kandidátech zatížených minulostí a o tom, co se stane, když má být ministrem člověk, u něhož je programová výbava „tak silná“, že by vůbec kandidátem být neměl. Naráží tím na Filipa Turka, kterého si osobně v ministerském křesle představit neumí, ale zdůrazňuje, že konečné rozhodnutí je na prezidentovi. A také připomíná, že debata o pravomocích hlavy státu nestojí na jasném textu ústavy, ale na tom, „co v ní chceme vidět“. Kysela porovnává současnou situaci s dobou, kdy exprezident Miloš Zeman odmítal Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu, a říká, že pokud dokáže prezident své veto dostatečně ospravedlnit, nemusí to nutně znamenat, že může absolutně cokoliv. Pokud jde o téma střetu zájmů připomíná, že by v něm budoucí předseda vlády být jednoduše neměl. „Když máte Agrofert, vytěsnit to z hlavy je velmi obtížné,“ říká a dodává, že v minulosti šlo o téma, které „zatěžovalo nejen Andreje Babiše, ale i Českou republiku“. V rozhovoru popisuje i to, co podle něj vypovídá o zemi skutečnost, že předsedou Sněmovny se stal muž, jehož strana stavěla politiku na rozdmýchávání těch nejnižších vášní. A varuje před tím, jak rychle se vytrácí společenská shoda na tom, co je ještě přijatelné. Jaká je dnes role prezidenta? Co všechno může a co by měl? Jak má vypadat jmenování vlády, aby obstálo před veřejností i ústavou? A kde je hranice, kterou si demokracie musí umět bránit? I o tom je rozhovor s Janem Kyselou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku: „Moc jim nerozumím,“ říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“ dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor.