Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“ říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“ dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a Ples příšer a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“ říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“ dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“ říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti. „Dobře už bylo,“ dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“ říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“ dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“ říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.